Kulturně opožděná

Film Venkovský učitel už asi viděli všichni, kdo ho vidět chtěli. Pokud se na něj chystáte a toužíte být překvapeni dějem, tak nečtěte dál. Já mám sklony všechno vykecat.

Film pojednává hlavně o tom, kde všude je Pavel Liška ochoten usnout. Doufám, že zobrazený venkov je pouze představa filmařů o venkovu nebo pečlivě vyhledaná enkláva, chráněná v ČR jako rarita. Jde-li o běžnou a převládající realitu, tak běda mně, ubohé!

Čím víc se snaží film syrově zapůsobit na city, tím víc vnímám technické detaily. Takže když Zuzana Bydžovská křepce vyskakovala z loďky, brblala jsem, že takhle by jí teda brzo uplavala. Možná jí fakt uplavala, protože při druhém vyskakování ji už vázala řetězem. A u nakládání sena jsem sténala "to přece musí jeden rovnat, ne to tam voba házet" a cítila jsem, jak mnou cloumají rurálně-technické geny zděděné z otcovské strany. Taky při telení jsem měla dojem, že se toho provazu spíš drželi, než by fakt tahali - ovšem oceňuji, že nejspíš nechtěli ublížit bučící tváři a taky tomu vůbec nerozumím.

O psychologické reálnosti ústřední scény mám pochybnosti, ale nemůžu vědět - třeba to tak chlapi fakt maj. I homosexuální. Pokud ne, tak měl coming out hlavního hrdiny znít: "Mami, já jsem nekrofil."

Jo, maminka chemikářka je výborná a krávy krásné, zejména ve scéně s krmením. Vůbec je to pěkný film. Jednotlivosti jsou výborně vystižené a krutě upřímné. Akorát mi to nějak nezapadalo do sebe. Jednotlivé části byly víc než celek.

(Text byl sepsán za účelem vyvolání dojmu, že jsem zcela kulturně neshnila. Opak je pravdou. Kdyby to nebylo zadara, tak tam vůbec nejdu.)

Z lamy debilem snadno a rychle

Ještě zcela nedávno jsem věřila, že "s internetem si nerozumím, protože jsem na to moc stará" je výmluva bez reálného opodstatnění. Teď si sypu popel na hlavu, protože jsem zřejmě vkročila do věku, kdy mě začaly dosud povolné systémy nenávidět a bojkotovat.

Začalo to přeinstalací pracovního počítače, která proběhla, když jsem byla na dovolené. Po návratu jsem zatoužila přečíst si firemní e-maily a byla jsem dotázána na heslo k poštovní schránce. Hrdinně jsem popřela, že bych kdy něco takového měla. I bylo mi vygenerováno (za cenu značného osobního nasazení zdatnějších pracovníků, neboť hlavní instalátor se se mnou na dovolené vystřídal). Pět písmen a tři číslice. Prosté, osvědčené, léta fungující. Teď bohužel nefungovalo. Po několika cyklech "změna hesla - pokus o zadání - pokus o zadání - pokus o zadání - a znovu" patrně zúčastnění pochopili, proč jsem to heslo neměla. Byli příliš zdvořilí, než aby mi to řekli do očí, ale stejně.

Večer jsem přišla domů a rozhodla se nainstalovat si do Ubuntu emulátor Windows. Po instalaci nešel spustit a Ubuntu se tvářilo velmi zamyšleně. I uvědomila jsem si, že nemám stažené aktualizace a klikla na aktualizační ikonku. Ubuntu se tvářilo stále více zamyšleněji. Jinou aktivitu nevykazovalo. Po pár desítkách minut jsem usoudila, že jediná cesta ke spáse vede přes IT Crowd aneb "zkoušeli jste to vypnout a zapnout". A přestalo mi fungovat přístupové heslo. Jediné, co jsem z PC vydolovala, byla zpráva, že nejsem tak blbá, že bych zapomněla heslo, ale tak blbá, že jsem sekvencí vhodně načasovaných činností porušila soubor, ve kterém je heslo uloženo. Chabá útěcha.

Mezikrokem bylo zapomenutí hesla k ekonomické databázi. Kupodivu mi neposlali nové s komentářem "vidíš, mělas poznámky k fungování našeho úžasného systému a teď zapomeneš heslo". Asi mají přísnou firemní policy.

Pak jsem změnila heslo firemní datové schránky. Divíte se, když Česká pošta výchozí hesla místo náhodného generování nejspíš opisuje z komixů? #?@**#
Aštar Šeran by ze mně asi radost neměl, ale začínám toužit po implantovaném čipu - číslo bestie sem, číslo bestie tam. Protože zaregistrovat si otisk palce, stoprocentně si ho další den uříznu.