Knihomyší život

Tuesday, May 31, 2011

Trier a gravitace

Z filmů Larse von Triera jsem pravidelně odcházela podrážděná a s pocitem, že režisér dělá z diváků debily. Měla jsem se proto za nedostatečně intelektuální.Teď jsem se díky jeho projevu v Canes dozvěděla, že tak činí cíleně a ví se o tom. Jsem ráda, že si to nemyslím sama, a za nedostatečně intelektuální se považuji nadále.

Melancholii zřejmě neshlédnu, jednak se dokážu naštvat za vynaložení méně času a energie a jednak se obávám, že bych nedokázala ve vážném rozpoložení akceptovat úvodní scénu, což je dle Respektu  "výjev, v němž Kirsten Dunstová strnule hledí do kamery a kolem ní pomalu padají k zemi mrtví ptáci."

Já teda nevím, jestli srážka s kometou nějak nenarušila gravitační pole, ale za normálního stavu se prostě něco takového ignorovat a strnule hledět nedá. Jak rychle si Trier představuje, že padá mrtvý pták? Jestli vedle vás někdy spadla v lese šiška, tak víte, o čem mluvím. A pokud ti ptáci padají všude kolem, tak jí podle zákona pravděpodobnosti nějaký musí přistát na hlavě.

Na druhou stranu, jestli gravitační pole narušené je, tak budou asi potíže i s atmosférou a dalšími drobnostmi, takže Kirsten Dunstová je strnulá, protože je mrtvá. Ovšem to by zas měla spadnout tam, kam padají ti ptáci, ne?


Radši si pustím Skip Beat.

Příšerná macecha

Překlad článku The Evil Stepmother od  Maureen F. McHugh.
Přeloženo se svolením autorky./ Translated with permission of author - thank you, Maureen!


Vracela jsem se s Adamem, svým devítiletým nevlastním synem, domů z kung fu. "Maureen," řekl Adam - říká mi Maureen, protože mu bylo sedm, když jsme se s Bobem vzali a říkal mi tak už předtím. "Maureen," řekl Adam, "budeme mít vánoční stromeček?"

"Jo," odpověděla jsem, "jasně." Na chvilku jsem se zamyslela. "Adame, proč jak tě napadlo, že bychom neměli vánoční stromek?"

"Kvůli tomu novému domu," řekl celkem věcně. "Myslel jsem, že nám to nedovolíš."

Je divný pocit, zjistit, že vás někdo považuje za osobu, která by mohla zakázat vánoční stromečky.

Dělali jsme si legraci z toho, jaká jsem strašlivá macecha. Přesně řečeno, byla jsem strašlivá pekelně ukrutná fašounská macecha. Říct to nahlas přineslo úlevu. Vlastně s Adamem docela dobře vycházíme. Ale je pravda, že všechny macechy jsou strašlivé. Je to v povaze toho vztahu. Pokud vím, je to nevyhnutelná část vztahů s nevlastními dětmi.

Do všech důležitých vztahů vstupujeme bez jasné představy, kam vlastně jdeme; svatba, porod, přátelství. Máme mapy, o kterých věříme, že jsou pravdivé; vztahy našich rodičů, pokyny v knížkách o výchově dětí, krajinu svého vlastního dětství. Ty mapy jsou v nejlepším případě přibližné, a v tom nejhorším zavádějící.

Z nefunkčních rodin vyrůstají další nefunkční rodiny. Špatné vzory se předávají z generace na generaci. Přes všechny školící programy o nevlastním rodičovství a talk show to není o nic méně pravda ani o nic méně vážné.

Mapa nevlastního rodičovství je jedna z nejhorších, protože je založená na lži. Ta lež zní, že z vás bude máma nebo táta. Když máte na starosti dítě, tak ho vychováváte. Buď tam jste nebo ne. Buď se o Adama starám, balím mu svačiny, kontroluji mu úkoly, vozím ho na kroužky a domů a nutím ho jíst mrkev, nebo ho zanedbávám. Konec konců, Adam potřebuje jíst mrkev. Potřebuje někoho, kdo bere jeho úkoly vážně. Potřebuje, aby mu někdo řekl, ať se obuje, že je čas jít na autobus. Potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, že před babičkou a učitelkou nemá říkat "doprdele".

Ale on už matku má a já to nejsem, a nezáleží na tom, jak moc se o něj stará nebo nestará ona a jak moc se o něj starám nebo nestarám já. Nikdy jeho máma nebudu. On to ví, já to vím. Macechy pro děti neznamenají nic příjemného. Když jsem si Adamova tátu vzala, pro Adama to znamenalo, že se rodiče k sobě nemůžou vrátit, aniž by mě nějak vyšachovali. Znamenalo to, že bude muset do svého domova přijmout cizinku, kterou nezná a možná ani nebude mít rád. Znamenalo to, že je prakticky bezmocný. Nezáleželo na tom, že Adamovi rodiče by se k sobě stejně nevrátili, protože Adam chtěl vídat svou mámu a chtěl být se svým tátou, a nejjednodušší cesta, jak to zařídit, by bylo dát je zase dohromady.

Je to něco, na co většina nevlastních rodičů není připravená, protože děti často o přízeň nastávajících nevlastních rodičů usilují. Chodíte na rande a to je vzrůšo. Adam byl nadšený, že si mě jeho táta bude brát. Chtěl, abychom dělali věci společně. Ale týden před svatbou taky chtěl vědět, jestli by se jeho rodiče mohli vrátit k sobě. Nešlo o to, že by nepochopil, že tyhle dvě věci se naprosto vylučují, spíš v jeho očích naprosto nesouvisely. Když jsem se stavila na návštěvu, bylo to príma. Ale skutečný život byla máma a táta.

Svatba to zrušila. To byla první příšernost, kterou jsem provedla.

Druhá příšernost, kterou macecha udělá, je, že vás připraví o část rodiče. Představte si to, jste ženatí nebo vdané, a vás partner se najednou rozhodne přivést do domácnosti někoho dalšího, aniž by se vás zeptal. Vy se musíte přizpůsobit. Váš partner věnuje pozornost Tomu Druhému, a když věnuje pozornost Tomu Druhému, tak si nevšímá vás. Představte si, že Ten Druhý určuje pravidla. V manželství se tomu říká bigamie a je to trestné.

Pro dítě je to o to horší, že už jednoho rodiče ztratilo. Teď si někdo nárokuje zbývajícího rodiče pro sebe. Zbraně nevlastních dětí jsou zbraněmi bezmocných, zbraněmi guerilly. Útoky. Sabotáže. Bezelstné řeči o tom, co ošklivého o vás říkala jejich skutečná matka. Námitky proti způsobu, jakým prostíráte, protesty proti stěhování nábytku, které jste vymyslela. A nevlastní děti - daleko víc než děti v původních vztazích - velice ostře vnímají spory mezi vlastním a nevlastním rodičem.

Když jsem se vdávala, bylo mi třicet tři, děti jsem neměla a nikdy žádné nechtěla. Jsem knihomol, takže než jsem se vdala, nakoupila jsem knížky o tom, jak být macechou. Žádala jsem, abychom před svatbou a během přípravy na svatbu všichni zašli do rodinné poradny. Knihy mi vykreslily chmurný obrázek. Ženy dostávaly deprese. Ženy se cítily jako služky. Ženy onemocněly. Byla tam spousta pravidel - dítě potřebuje trávit nějaký čas samo se svým biologickým rodičem a nějaký zase se svým nevlastním rodičem a musí se to pravidelně střídat; macecha by měla mít něco, co by jí dávalo pocit vlastní identity; nestěhujte se do jejich domu - pokud můžete, začněte společně v novém.

Líbilo se mi, že tam jsou pravidla, tak jsem je dodržovala a hodně mi pomohla (i když se obávám, že podobně jako teorie o výchově dětí, i naše teorie o nevlastním rodičovství podléhají módě a za padesát let budou pokyny v knížkách úplně jiné.) Ale pořád jsem byla příšerná, a to mě skličovalo ze všeho nejvíc. Cítila jsem se chycená do pasti role, kterou jsem si sama nevybrala. To, že jsem se stala macechou, změnilo definici toho, kdo jsem, a nic, co jsem udělala, nedokázalo té neúprosné změně vzdorovat. Předpokládám, že mateřství taky změní to, kým jste. Část mé změny byla taky taková - seděla jsem na lavičce v jedné řadě s napjatými matkami na oblastním přeboru bojových umění. Chodila jsem do školy a byla Adamova matka. Byla jsem Adamova máma. Bylo legrační, jak jsem se kvůli tomu najednou cítila ve středním věku. Dřív jsem vešla do obchodu a kupovala módní věci jako čekankové puky, tucet muffinů, lahev šampaňského a dva tuňákové steaky. Teď koupím krabici kukuřičných lupínků, hamburgery a kartón džusu. Předtím jsem si kupovala předražené bundy a drahé kostýmky. Teď vrazím do Tesca a v oddělení chlapecké módy popadnu čtyři svetry a  dvě výhodná balení ponožek.

Když jsem si kupovala čekanku a šampaňské, pokladní se mě ptávala, jaké mám na večer plány. Ale když kupujete lupínky a hamburgery, nikdo se vás na vaše plány nezeptá.


Za tím vším se objevila děsivá představa Adama v šestnácti letech. Adolescentní rebel z rozvrácené rodiny, potloukající se po domě, se spoustou průšvihů a pořád naštvaný. Jako mnoho nevlastních dětí musel zvládnout nesmírnou duševní zátěž. U něj vycházelo na povrch napětí jeho rozšířené rodiny. Byl mrzutý, plačtivý, naštvaný na mně a stejně tak naštvaný na svou matku. Věděla jsem, že Adam je oběť toho všeho, ale když stojíte po pás mezi aligátory, je těžké mít na paměti, že původně jste chtěli vysušit bažinu. Četla jsem, že budu otrávená, ale nic mě nepřipravilo na to, že v manželství půjde o tohle cizí dítě. Nevzala jsem si Adama, on si nevzal mě, a stejně moje manželství stahoval ke dnu. Můj muž i já jsme se zabývali Adamem a byli jsme z toho příliš vyčerpaní, než abychom mohli být manželi.

Moje vztahy s Adamem byly dobré, lepší, než vztahy popisované ve všech těch knížkách. Bylo z něj spokojenější, zdravější, vychovanější dítě, než byl, když jsem si Boba brala - konec konců, je jednodušší být rodičem, když jste na to dva. Lidi mě chválili, jakou jsem odvedla dobrou práci. Jenom já jsem tušila, že v jádru vztahu mezi mnou a Adamem je cítit chlad. Mohla jsem se utěšovat, že je na tom líp, než předtím, než jsem si vzala Boba, a byla to pravda. Ale věděla jsem, že něco je lež.

Jednou Adam naštvaně prohlásil, že se chovám líp ke psu než k němu. Samozřejmě, měla jsem svého psa ráda, on mě zbožňoval, a Adam, no, Adam a já jsme měli cosi jako příměří. Ten typ vztahu, co může mít dítě s osobou, která by mohla zakázat přinést do domu vánoční stromeček. Takže obvinění zasáhlo cíl.

Začala jsem se chovat ke svému nevlastnímu synovi jako ke svému psovi. Naprosto doslova. Ve fyzickém kontaktu mezi chlapcem a macechou bývá podivné napětí. Objímala jsem Adama a líbala jsem ho na čelo, na nos, kamkoliv kromě úst. Dávám pozor, jak se ho dotýkám. Obávám se, že telefonát ze sociálky je jednou z nočních můr nevlastních rodičů. Ale po téhle poznámce jsem ho začala drbat na hlavě, stejně jako drbu za uchem svého psa. Škrábala jsem Adama na zádech. Hladila jsem ho. občas jsem dala Adamovi odměnu, stejně jako svému psovi. Napřed to bylo všechno jen vykalkulované, ale během velmi krátké doby se z uklidňování Adama stala přirozenost.

Tím se všechno změnilo.

Adamovi je skoro dvanáct a strašidlo delikventního teenagera v rozvrácené rodině mě stále děsí, ale teď už nevypadá tak pravděpodobně. A jak Adam roste, máme s mužem víc času na to být manželi.

Dívám se na to ze strany nevlastních rodičů a říkám vám, že být příšerná je těžká práce. Velice těžká. Být nevlastní rodič je nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. A odměny za to jsou pramalé. Nikdo vás nepoplácá po rameni, protože jste se vzdala potěšení z čekankových puků, šampaňského a tuňákových steaků ve prospěch omáčky ke špagetám a hamburgrů. To mámy dělají. Samozřejmě s tím rozdílem, že ony jsou mámy.

Monday, November 29, 2010

Intoška podle ČD

"... s každým se osobně zná, o spisovateli Vieweghovi mluví zásadně jako o Michalovi a Pavlowská je pro ni Halina...každý půlrok má nové extravagantní brýlové obroučky. Doma moc nevaří (chudák Honza), na pracovní obědy chodí do Sushi Point nebo do Café Imperial. („Ten Pohlreich sice mluví jako křupan, ale umí sexy vařit.“) ... Miluje Coelha, zatímco Márquez je podle ní zastydlý marxista, který už nemá světu co říci."
Přesvěčte se na str. 7

Friday, June 4, 2010

Nojo,

vím, co jsem slibovala.

Už slibovat nebudu. Protože zkoumání Linuxu jsem nahradila sběrem dřeva, dohadováním o penězích a podobnými radostmi. A Doctorem Who. Nechtějte slyšet nic o DW, protože je to návykovější než heroin. A anime. Nechtějte slyšet nic o anime, protože chci utajit, že jsem ve své podstatě infantilní slépka.

PC zapnu, spustím na něm Skype, FF, OpenOffice, někdy v dobré náladě i MediaPlayer. Vše má víceméně instinktivní ovládání. Jsem tak líná, že dokonce nezjišťuji, jak se posouvají titulky! Prostě se to na něčem (MediaPlayer, VLC, Kaffeine) chytne. Když ne, tak nainstaluju ještě jeden přehrávač...a další... a pak se na to vykašlu a pustím si to ve Win v GOMu.

Vedle zvukovky se začíná hroutit i síťovka, takže nosné téma by bylo "chípající počítač žádný OS nezachrání". Jenže všechny funkční počítače jsou funkční stejně, ale hroutí se každý po svém.
Ovšem včera jsem povýšila Ubuntu na Lucid Lynx, tak si nejspíš nějaké to nastavování ještě užiju.

Labels:

Thursday, February 4, 2010

Dejte mi manuál a pohnu zeměkoulí

Mám Knihu! Pod trapnou záminkou, že jsem žádnou nedostala k Ježíšku (jen šperky a oděvy, já nešťastnice ubohá), jsem si zakoupila Praktickou příručku.
Nečekejte objektivní recenzi, protože s její pomocí se mi podařilo nainstalovat správný ovladač grafické karty, takže Doctor Who se mi již nejeví zeleně a přimět Skype, aby mě nejen poslouchal, ale přenášel můj hlas i osobě na druhé straně...to nebude drát...clusterů?
Na místě jsou tedy pouze nadšené výkřiky a spokojené mroukání. Navíc je knížka zjevně napsaná lidmi, zocelenými poskytovnáním rad v netových diskusích - přátelským tónem a trottelfest.
Přesně pro lamy jako já. A milovníky návodů jako já. Jenom...podívejte se na obsah. Vidíte na začátku to, co já? Chápu, že popsat na začátku instalaci vypadá logicky, ale proč o tom, že sami instalovat nemusíte, je zmínka až na straně 267?
Prudký nesouhlas ve mně vyvolalo tvrzení na straně 169, že "Po jisté době strávené prací s operačním systémem Ubuntu můžete zatoužit po přizpůsobení vzhledu či chování pracovního prostředí svým představám." Nesmysl. Po tom zatouží člověk okamžitě, když systém spustí. To se má zezačátku prodírat hvozdy neznámého operačního systému, když se mu tam navíc graficky nelíbí?
Ti, kteří si mezi čtením odskočili příručku koupit, můžou nalistovat onu str. 169. Jednak zjistí, že mluvím pravdu a jednak pod názvem "Zlepšujeme Ubuntu" (což ve mně napřed vyvolalo představu rad typu "přeprogramujte si OS snadno a rychle" a byla jsem odhodlaná celou kapitolu přeskočit, protože čtení popisu instalace mě vyčerpalo dostatečně) zjistíte, jak si můžete nastavit prostředí.
Protože jsem spoileroidní mrcha, tak vám to prozradím: Jakkoliv.
A v příštím postu budu jásat, jak hezky se to vedlo mně. Protože autoři zas nejsou tak lama-friendly, aby se takovým zásadním tématem zabývali v dostatečném rozsahu, pár poznámek na mě zbylo, aniž bych opisovala.

Labels:

Thursday, January 21, 2010

Proč by měl Linux chtít mne?

Patrně z čirého masochismu.

Článek Dominica Humphriese (v češtině). Nelekněte se moc, pán je odborník. Článek vznikl v prosinci 2005. Nevím, jak moc od té doby čas trhnul oponou, obecně s ním souhlasím a konkrétně mám poznámky.

"Linux není úplně stejný jako Windows." Proto si ho pořizuji.

"Linux je příliš odlišný od Windows." Pamatuji Win 3.1. Vím jak moc odlišný může být Windows od Windows.

"Kulturní šok."
Lama dotazující se odborníka je v šoku neustále. My jsme na kulturní rozdíly a jazykovou bariéru zvyklé.

"Vytvořeno pro tvůrce." Nojonojo. Jenže oni i ti tvůrci chtějí mít něco praktického, pohodlného... Jako by ve Windows neexistovaly programy pro odborníky. Akorát jsou tak drahé, že si je začátečník nepořídí. V Linuxu jsou pouze dostupnější.

"Uživatelská přívětivost." Kolik školících firem se živí kurzy typu "Něco na počítači pro začátečníky"? Dokonce je to předmět ve škole. Na něco opravdu přívětivého by to nikdo nepotřeboval, ne?

"Imitace." Jsem pro. Pokud to nebudou věci, které mě na Windows vadí. Krom toho otázka originality a autorských práv je novodobá euroamerická záležitost. Ve středověku a v Číně by na vás koukali jak na blázna - když to funguje, proč to neobšlehnout?

"Uživatelská samostatnost." (Nebo jak mám parafrázovat ten poslední kus.) Hele, na Windows vás taky někdo školil a vysvětloval vám, co máte dělat. Ať už komunitně (zpruzelá kolegyně) nebo komerčně (namachrovaný školitel). Taky občas šílíte a netušíte, co dělat. Taky vám občas odborník řekne "No, to teda nevím." Nebo "Je tam chyba a nedá se s tím nic dělat." Jestli je Win systém, kde nemáte problémy (případně jsou obratem ruky vyřešeny), tak se ho držte. Já žiju s vědomím, že si problémy umím vygenerovat kdekoliv. A ty linuxové mi připadají zábavnější.

Labels:

Tuesday, January 19, 2010

Ubuntu se vrací

spolu s mým počítačem a žvýká přitom eukalyptus.

Na začátku půlroční pauzy bylo PC předáno Opravdickému Ajťákovi. Časem jsem pochopila, že OA bude ve volném čase zvelebovat vlastní bydlení a ne cizí počítač (logické, nepostupovala bych jinak). Přesunula jsem PC k Linuxovému Guruovi, čímž jsem mu zajistila program na Silvestra a sobě Osudovou Koalu.

V bezlinuxovém mezidobí jsem rozvažovala, co světu dalšího sdělit o úžasnosti Ubuntu A poněkud pozapomněla, jaký střep je Punťa.

(To je tak, když se vás na něco zeptá odborník.
"Jak chceš pojmenovat počítač?"
"Co? Pojmenovat?"
"Jak chceš, aby se jmenoval?"
"Jmenoval? Jako třeba Punťa?"
Mimochodem, krávy ve velkochovech jména nemají, i když mi na průmyslovce tvrdila češtinářka opak. Proč počítače ano?)

Takže se nejspíš budete dozvídat, jak žít s Ubuntu, nepříliš kompatibilní zvukovkou, chcíplou DVD mechanikou a sluchátky lehce ohlodanými od potkanů.

Labels: