Metrosexuálové si svoje právo na život obhájili, tak teď já.
Úvahy na tohle téma ve mně bublají už celkem dlouho, jen je těžké odhodlat se k coming outu. Ale
článek u Manželky mé úvahy zas rozvířil a už je to tady: ano, JSEM HULVÁT! Alespoň v očích řady lidí. Nepouštím totiž starší nebo těhotné spolucestující v MHD sednout. Přinejmenším tak činím pro ně nejspíš nedostatečným způsobem.
Tak, a teď, když jste si odplivli a pohoršeně zakroutili hlavou, si prosím přečtěte pár vět na toto téma z pohledu sedícího nevychovance.
V pražské MHD už nějaký čas běží
kampaň "Slušné chování v dopravních prostředcích" .
Pominu fakt, že když je někdo bezohledný blb, letáčky a klipy v metru ho nezmění. Podle grafiky a formy předpokládám, že je cílená na mladší věkovou skupinu. Českou, protože všechno běží v češtině. A tady se objevuje jedno mé velké ALE, protože podle mých pozorování se čeští pubescenti a adolescenti chovají v MHD většinou slušně, až vybraně. Možná na ně přiožralé a hulákající skupinky mládeže (a nejen mládeže) zahraniční působí jako odpuzující příklad. V každém případě, objeví-li se šedovlasá babička s holí, takřka určitě jí někdo uvolní místo. Nebo se o to aspoň pokusí. Protože to, co v kampani postrádám, není výchova těch, co by se měli zvednout, ale výchova těch s nárokem na uvolnění místa.
Netroufám si nějak paušalizovat, takže k požadavkům na slušné chování v MHD připojuji ryze osobní Knihomyší dodatek. Aneb co byste mohli dělat, když sedím a vy stojíte. A chcete to změnit.
- Pokud vám nabídnu místo, tak si na něj sedněte. Netvařte se, že to nemůžete přijmout, není to diamantový náhrdelník ani má poslední skýva chleba. Můžete. Poděkování a úsměv je milý bonus.
- Pokud si skutečně nechcete sednout (chápu, že každý o to stát nemusí), potěší mě, když se dozvím důvod. Ne, nemusím vědět kde přesně a jak dlouho ten vřed máte, nebo že vás vnučka kopla do kostrče, jemný náznak postačí. Snažím se splňovat evropské hygienické standardy, takže usednutím na mnou uvolněnou sedačku si svrab neuženete. Ovšem pokud máte ten dojem, snesu pravdu lépe, než když se vykašlete na další bod.
- Pokud nabízené místo odmítnete (aniž projevíte hygienické obavy), tak laskavě zůstaňte stát a nesedejte si na jinou, později uvolněnou sedačku. Je velmi nezdvořilé odmítnout a pak totéž přijmout jinde. (Citlivější pánové by mohli vzpomenout plesy a dívčí výmluvu "Já vážně netančím." Tohle je obdoba.)
- Když už místo odmítnete, tak se nedivte, že si na něj zase sednu. Prosit a dávat je mnoho.
Chápu, že před nějakými padesáti lety bylo zdvořilé se upejpat, když vám něco nabízeli a teprve třetí nabídku bylo přijatelné akceptovat. Bohužel se tahle zvyklost nějak obecně přežila, tak se ji, prosím, nesnažte obnovit zrovna v MHD. Na divoké "Ale ne, jen seďte, já jedu jen deset stanic!" nemám vyvinutý argumentační aparát. Repliku, která mi automaticky naskočí "Jen si sedněte, vypadáte špatně," se zdráhám používat, protože usilovná snaha rodičů o mou výchovu přece jen zanechala určité stopy.
Jako odpověď na skutečnost, že vetší důchodci odmítají usednout na normálně nabídnuté místo, se dokonce vyvinul zvláštní způsob uvolnění sedačky. Sice ho celkem často vídám a v krajních případech i provozuji, ale sympatický mi není. Neznalý pozorovatel by ho mohl považovat za hulvátský, i když jde o snahu maximálně vyjít vstříc. Zpozoruje-li zdravý jedinec osobu, která má podle něj nárok na usednutí, odvrátí pohled a v žádném případě se neusměje a nepromluví. Rázně se zvedne a přesune se kus dál od sedačky, kterou uvolnil. V ideálním případě vzbudí dojem, že bude vystupovat. Starší osoba, která by jej v případě oslovení zatlačovala zpět, případně plandala další tři stanice nad místem spolu se svým dobrodincem, se na volné sedačce bleskově uvelebí. Takhle nějak si představuji gentlemanskou pomoc ženám v arabsko-muslimském světě. Tam to chápu, ale proč tady, v ateisticko-křesťanském kulturním prostoru?
Je možné, že vám své místo k sezení nenabídnu. Napadají mě dva obecné důvody, proč ne:
1. nevšimla jsem si vás,
2. nevyhodnotila jsem vás jako osobu, která má na posezení větší nárok nebo chuť než já.
V obou případech je rozhodně možné mě o uvolnění sedačky požádat. Je pravděpodobné, že hbitě vyskočím a pustím vás sednout. Ať už jste kdokoliv. Sednout si může potřebovat každý a nemusí být na první pohled vidět proč. Tak zle, abych trvala na sezení, mi bylo jen málokdy - při vysokých horečkách (cesta domov - ordinace a zpět) a při zvrtnutém kotníku. Je pozoruhodné, jak málo lidí vůbec o uvolnění místa požádá - v poměru k tomu, kolik si jich potom stěžuje, že je nikdo nepustil sednout. Doporučuji studium knihy "To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!" od R. P. Feynmana, konkrétně kapitoly "Mám se prostě zeptat?". Tematicky se sice týká nahých modelek, ale princip je týž.
Při jízdě MHD zpravidla nemonitoruji okolí a nehodnotím míru sešlosti (nebo těhotnosti, když už jsme u toho) spolucestujících. Většinou si čtu, dělám poznámky nebo se nořím do vlastních úvah. Snadno pak přehlédnu, že to statné stehno, nacpané v lesklé růžové legině, a plátěnka se srdíčky a lebčičkami o kus níže, které periferně registruji, nepatří otylé puberťačce, co měla jít v zájmu vlastního zdraví stejně pěšky, ale dámě 50+ s in outfitem, která se mi pokouší očima vypálit díru do zátylku, protože ona má přece právo si sednout.
Ještě poznámka pro těhotné: Uznávám, že máte nárok v klidu sedět, ale zvlášť v prvním trimestru to na vás není vidět! A pak taky jen někdy a na některých! Přitom větička "Můžete mě prosím pustit sednout, jsem těhotná a nerada bych vás pozvracela," musí nechat chladným a sedícím málokoho. Jste většinou mladší nebo podobného věku jako já, takže o upejpání se tu bavit nebudeme.
Pomoc matce s kočárkem jsem párkrát nabídla a většinou jsem byla celkem přátelsky odmítnuta. Chápu, že pohled na mou rachitickou schránku vyvolává oprávněné pochybnosti o fyzické zdatnosti a většina matek si z kočárku dítě radši vysype sama, než by to nechala na mně. Ale pokud by to některá chtěla risknout, tak klidně. Zas nejsem tak velký chcípák, jak vypadám.
Prosím, zkuste se zamyslet, jestli byste mi mohli trochu vyjít vstříc. Pokud se pokusíte aspoň v některých bodech se podle mých návrhů zařídit, bude se nám společně určitě cestovat lépe a bez stresů. A vy přitom budete nejspíš moct sedět, když budete chtít.
Labels: život a vůbec
